Reprezentační ples Východočeské energetiky a.s.

Po několika dnech kdy jsem se nervoval, že budeme předtancovávat na reprezentačním plese mého zaměstnavatele to dnes nastalo. Loni jsem na plese Východočeské energetiky a.s. byl soukromně s Ladou a docela jsme se bavili. Hrála skvělá muzika a jedinou kaňkou na kráse bylo malé množství lidí, kteří ples navštívili. Proto jsem byl zvědavý zda se letos situace zlepší.  

Po malém extempore se závorou, která nás nechtěla pustit na parkoviště vystupujeme u majestátné budovy královehradeckého Aldisu a stěhujeme se do šatny vedle dalších účinkujících. Petra Kotvalda a Moniky Absolonové. Příjemná organizátorka nám sděluje časový harmonogram celého plesu a my si říkáme jak to tu mají skvěle připravené. Budeme tedy tancovat celkem třikrát. Dvakrát na „velkém“ sále a jednou na malém. Prostorovka je tradičně plná nepřesností ale největší problém je opravdu malý parket. Ač jsme se na něj připravovali i tak nás jeho „velikost“ trochu zaskočila.V Mozaice jsme se jen tak tak vešli do lajny, v Latině MIX jsme se o sebe pak doslova třeli a holky se mezi chlapama postavenýma do zástupu vyloženě prodíraly. I tak nás ale neopouštěla dobrá nálada navíc podpořená občerstvením připraveným pořadatelem.

Nastává čas příprav. Malování, strojení, česání apod. Přesně dle harmonogramu, a spíš ještě dřív, jsme všichni připraveni v šatně. Program už začal a jede s malým předstihem. Bohužel jsme jediní kdo o tom neví. Organizátorka přibíhá a příjemným hlasem nám sděluje že bychom už měli jít na parket. Na scéně zjišťujeme, že profesionální spíkr bohužel nebyl schopen malé zpoždění, ať nastalo vinou kohokoliv, nijak zamaskovat. Sálem se rozléhá trapné ticho a mě osobně není po těle nejlépe. Mám pocit, že oči všech mých šéfů se dívají na mě a říkají mi, že jsem u firmy skončil. Po plese už takový pocit mít nebudu, ale teď to pro dobré tančení opravdu dobré není. Mozaika se i přes malý parket povedla, ale není čas na dojmy. Rychle se převlékáme a odcházíme tančit latinu na malý sál. Tady je ještě méně lidí a tak tančíme víceméně pro sebe. I těch pár diváků nás ale vyprovází z parketu velkým potleskem. Latina se líbí a tak se na velký sál opravdu těšíme. Povedl se i nově vytvořený závěr formace, který jsme natrénovali specielně na toto vystoupení. Ušil jsem na sebe bič když jsem přišel s návrhem odchodu kde teď předstupuji před obecenstvo a vyprovázím celou formaci. Na velkém sále pak střídáme Moniku Absolonovou a opět předvádíme velmi kvalitní výkon. Tleskají i muzikanti na podiu za námi, kteří nám pak v zákulisí skládají poklony a jejich kapelník dokonce příslib možné budoucí spolupráce. No uvidíme.

Někteří z nás odjíždějí ihned, ale většina tu zůstává. V kuloárech zjišťujeme, že návštěvníků je snad ještě méně než loni a já uvažuji o tom zda je to tím jakými ohromnými změnami VČE, a.s. za poslední rok prošlo, a že ty změny nebyly vždy jen k lepšímu. S namíchaným koktejlem se procházíme po poloprázdném Aldisu a kupujeme lístky do tomboly. Jsme sice úspěšní, ale na ceny si musíme počkat do půlnoci. Čekání si zkracujeme na parketě za doprovodu skvělé kapely, která tu není jen jedna. V různých částech komplexu hraje různá hudba aby si všichni přišli na své. A tak v nejvyšším patře nalézáme malé hudební těleso hrající super swing kde se parádně vyřádíme. Před půlnocí pak na hlavním jevišti před lidi předstupuje největší hvězda večera, Petr Kotvald. Ačkoli nejsem jeho bůhvíjaký fanda a doby kdy jsem žral Holky z naší školky už jsou dávno pryč, musím uznat, že se mi jeho vystoupení líbilo. A překousl jsem i nenáviděný Mumuland. Holkám se líbil ještě o trochu víc, protože se s nimi pak v zákulisí bez okolků vyfotil. Vlastně s okolky. To když prohlásil, že se musí v šatně nejdřív zkulturnit J.

Tím pro nás ples VČE skončil. Vlastně ne pro všechny. Já jsem po celý zbytek víkendu s obavami čekal na reakce kolegů až přijdu v pondělí do práce. Proto mě potěšilo, když se nám dostalo jen samých pochval. Škoda jen, že na plese nebylo moc „obyčejných“ zaměstnanců a stává se tak z něj proto trochu snobská záležitost kdy jej stále více navštěvují jen samé manažerské špičky. Že by měli zaměstnanci svých šéfů dost? Uvidíme příště.

autor: ŠTĚPÁN KUBÍN